Aktuality

Sledujte aktuality za světa Kovárny VIVA.

Filtruj:
  • Vše
  • Společnost
  • Personální
  • Podporujeme

KOVÁŘSKÁ PĚTKA 2022

21. 11. 2022

Letošní ročník K5 v rekordní účasti! První v cíli byl opět Filip Vabroušek, ale zvítězili vlastně všichni. V sobotu 12. listopadu 2022 jsme společně s Běhy Zlín uspořádali už osmý ročník oblíbeného běžeckého klání „Kovářská pětka“. Bojovali malí i velcí, ženy i muži, zkušení běžci i začátečníci. A že jich letos bylo… A i když byl už na startu favorit závodu jasný, stát na bedně by si zasloužili opravdu všichni. Jako každý rok jsme si užili skvělou atmosféru a radost z běhání....více 

Ani mrazivé počasí neodradilo účastníky Kovářské pětky a na startu se tak letos sešlo celkem 215 malých a velkých běžců. Hlavní závod odstartoval krátce po půl desáté u 72. budovy. Závodníci vyrazili na pětikilometrovou trať společně s účastníky Indiánského běhu, který byl letošní novinkou závodu a měřil 1900 metrů. V závodním poli nechyběli letos triatlet Petr Vabroušek a jeho syn. Filip Vabroušek stejně jako loni opět zvítězil a zdolal trať Kovářské pětky nejrychlejším časem 16:02, který byl ještě o půl minuty lepší než v roce 2021.

 

Na druhém místě se umístil Erik Machů (16:11) a třetí pak doběhl Andrej Višněvský (16:31).  Mezi ženami se nejlépe dařilo Evě Kučerové (19:41), která si o 50 sekund zlepšila svůj čas na této trati z minulého roku, kdy doběhla na druhém místě. Druhou nejrychlejší ženou letošního závodu byla Jarmila Hastíková (20:06), třetí potom byla Helena Chromeková (20:42).

 

„Letošní počet startujících nám udělal velkou radost a pro nás organizátory povzbuzením do dalších ročníků,“ zhodnotil počet účastníků Zbyněk Rozsypal a dodal: „Do cíle pětikilometrové trati doběhlo 161 závodníků a premiérový Indiánský běh na 1900 metrů zdolalo 22 běžců.“

 

Ještě před hlavním závodem odstartovaly i dětské závody pro menší běžce. Těch se zúčastnilo celkem 32 dětí, které bojovaly na tratích o délce 180 a 360 m.

Fotografie ze závodu naleznete zde

 

 

 

VIVA DEN 2022

12. 09. 2022

Věřím, že mi dáte za pravdu, že letošní VIVA DEN se opravdu vyvedl. Potkali jsme se v sobotu 3. 9. 2022 v Lanáčku v Otrokovicích a dorazilo nás více než 400. Od 14 hodin, kdy jsme náš firemní den odstartovali a otevřeli jsme brány areálu, přicházeli návštěvníci a čekal je opravdu bohatý program....více 

Pro děti jsme připravili Stanoviště pro sviště a minisviště, za jejíž absolvování
a vyluštění hádanky dostaly pěkný dárek. Všechny atrakce byly ve stálém obležení. Ať už šlo o houpačky či malování na obličej nebo tetování. Lidský stolní fotbálek přilákal hromadu dětí a autíčka byla obsazená až do tmy.

 

 

A co dospělí? Ti se bavili atrakcemi také. Zápas v nohejbalu byl vydařený účastnicky i divácky a vítězný tým získal kromě medailí i Putovní pohár. Na celý turnaj pečlivě dohlížel a pískal jej Jan Křižan společně s Františkem Červenkou.
Připadla jim proto i čestná role při oceňování vítězných týmů.

 

 

Malí i velcí si spolu užili focení ve fotokoutku. A na památku si každý mohl odnést fotku domů. Tu druhou potom připíchl na speciální nástěnku i s přáním kovárně k jejímu jubileu.

Soutěž v přetahování lanem přilákala děti a posléze i celé rodiny, které soutěžily ze všech sil.

 

 

Vydařený firemní den i celou oslavu jsme završili dechberoucím ohňostrojem.

Co říkáte, potkáme se za rok zase?

 

 

PRÁCE NESKONČENÁ, NIKDY NEZAČATÁ

06. 09. 2022

Ve velkém rozhovoru pro magazín Víkend Hospodářských novin vzpomíná Čestmír Vančura na své začátky ve Zlíně i na založení naší kovárny. Přečtěte si kde se ve svém podnikání inspiroval, co ho fascinuje na kovařině, jaká byla první velká zakázka kovárny a řadu dalších zajímavostí, o nichž si povídal s redaktorem Michaelem Marešem....více 

Když ho necháte, rozjede vodopád vět o železe a průmyslové revoluci. Poví vám o tom, jak Chetité jako první ovládli železo a vážili si ho natolik, že s ním zdobili zlaté předměty. Jak v roce 1781 Britové postavili první litinový most v údolí, kde leží městečko, kterému se pak začalo říkat Ironbridge. A že nechápe, jak toto místo poblíž Birminghamu, kde se zrodila průmyslová revoluce, která dala světu blahobyt, mohlo skončit tak zaprášené a opuštěné.

Čestmír Vančura na začátku 90. let ovládl skomírající zlínskou kovárnu, která byla součástí podniku ZPS, a pojmenoval ji Viva. Postupně z ní vybudoval dvoumiliardovou firmu se 400 zaměstnanci. Jelikož už většinový podíl prodal do skupiny Moravia Steel, zůstává v kovárně jako její minoritní vlastník a dohlíží na chod fabriky ze strategického hlediska. Většinu času díky tomu může věnovat zvelebování tváře i ducha města, jehož by se rád na podzim stal primátorem. „Vrátili jsme dětský filmový festival do města, obnovujeme jeho prestiž, podporujeme galerii na zámku, připomínáme autory zlínské Školy umění…,“ vypočítává podnikatel, kterému bude příští rok sedmdesát.

 

HN: Proč vám na Zlínu tak záleží?

Žiju tady, je to moje město. Beru ho i jako moji vizitku. Přijel jsem na jaře 1990 do Rakouska a na obchodě jsem viděl cedulku: „Češi, tady nekraďte.“ Měl jsem jim snad vysvětlovat, že já nekradu? Můžete si říct, že se vás to netýká, ale když třeba přespolní tvrdí, že máme ve Zlíně strašné nádraží, je mi hanba. Beru to za své, ale oběma směry – pochvalu i kritiku, dobrou i špatnou stránku. Nejde říct: „Já v tom městě jenom žiju.“ Reprezentuji ho, ať chci, nebo ne. Podařilo se mi vydělat nějaké peníze, pohybuju se v prostředí zajímavých lidí, takže chci být součástí změny k lepšímu. Kdo může a má k tomu prostředky, měl by se toho zúčastnit.

 

HN: Rozkročil jste se ale hodně doširoka. Jak se to stalo?

Po 20 letech jsem měl – řeknu to naplno – fabriky dost. Kromě Štědrého dne a pár dnů dovolené jsem tam byl prakticky furt. Potřeboval jsem si odpočinout, hlavně mentálně. Tehdy se řešil osud zdejšího zámku, nejstarší budovy ve Zlíně, založil jsem proto obecně prospěšnou společnost a vytvořili jsme návrh, co s ním. Byť to byl jen návrh, otočilo se to proti nám a bohužel jsme se kvůli tomu střetli s politickou reprezentací města. Energie naší skupiny ale zůstala a vytvořili jsme Galerii Václava Chada, kde už jsme uspořádali 60 výstav.

 

HN: Také jste se stal majitelem zlínského filmového festivalu pro děti a mládež.

 

To byla náhoda. Jeden z předchozích vlastníků, který festival dlouho držel nad vodou, mi ho nabídl a já kývl. Pořádat takovou akci, která přesahuje hranice republiky, považuji za privilegium. Festival i zámek jsou rodinné stříbro Zlína.

 

HN: Ve Zlíně máte fabriku, angažujete se v mecenášských, kulturních i vzdělávacích aktivitách, kandidujete na primátora. Skoro to vypadá, že jdete ve šlépějích Tomáše Bati, který byl zlínským starostou devět let.

To srovnání mi nepřísluší. Měřítka jsou jiná i obor. Strojaři a ševci jsou něco jiného. Když jsem přišel do Zlína koncem 70. let, Baťův odkaz mi ještě nic neříkal. Začal mě zajímat, až když jsme řešili organizaci práce a řízení lidí. To měl Baťa perfektně vymyšlené. Byl to génius ve schopnosti vidět věci dopředu, poradit si, získat lidi na svou stranu, dát jim zadání i cíl a odměnit je. Dal jim na vědomí, že o ně stojí, aby mohli dobře pracovat, odpočinout si, dobře bydlet – viz zahradní čtvrť Letná. V době, kdy se v Praze stavěly pavlačové domy s jedním záchodem na patro, se ve Zlíně pro zaměstnance budovaly komfortně vybavené domy s teplou vodou, společnou čistírnou, školkami a konzumem do 300 metrů pro každého… Baťa se uměl spokojit jen s tím nejlepším. Měl úžasnou energii, věci neokecával a dokázal je udělat. Proto říkal: „Práce neskončená, nikdy nezačatá.“ Aneb dokud to nedodělám, jako bych nic neudělal.

 

HN: Odpusťte, ale Zlín je pro mě jako návštěvníka uživatelsky těžko uchopitelný – jde o směs architektonických stylů, bez přirozeného centra, s frekventovaným průtahem…

Jsme si toho vědomi. Před druhou světovou válkou nemusel nikdo dopravu řešit, spíš to byla atrakce, nebo dokonce potvrzení, že jsme živým městem, když tu těch pár aut jezdí. Už dávno bychom měli mít vybudované vedlejší dopravní tahy, aby auta mohla jet jinudy. Tohle je ovšem velký úkol, který nás přesahuje. Snažím se s přáteli dělat věci, které zvládneme.

 

HN: Zlín letos slaví 700. výročí od první zmínky o městě. V jaké kondici to výročí Zlín zastihlo?

Urbanistický rozvoj města byl zastaven ve 40. letech minulého století. Pak vzniklo ještě sídliště Jižní svahy, ale s centrem se nic nestalo, dodnes zůstalo zakonzervováno. Za posledních 30 let máme jednu veřejnou stavbu, Kongresové centrum od architektky Evy Jiřičné. Zlín by si zasloužil velkorysost v pokračování rozvoje a nutně to musí nastat. Město musí najít novou identitu, stát se novým Zlínem, který přestane využívat historické dědictví k tomu, aby se baťovská hesla používala bez obsahu. V 90. letech byl Zlín postižený restrukturalizací průmyslu: skončil obrovský zaměstnavatel Svit a propouštělo se prakticky všude. Dopady tady nebyly o nic příznivější než na Ostravsku, jenže si asi vláda myslela, že si Zlín jako město podnikatelů poradí se vším.

 

HN: Je Zlín opravdu město podnikatelů?

Nepochybně ano, ale samozřejmě neplatí, že kdo je ze Zlína, je skvělým podnikatelem. Hodně řešíme, co s městem dál. Data říkají, že jsou tu silné kreativní průmysly, třeba filmový nebo firmy věnující se průmyslovému designu. Čtvrtina HDP Zlínského kraje je s nimi propojena, proto se je přes náš kreativní klastr snažíme podporovat. Měli jsme tu například krásnou přehlídku 100 let zlínského designu, která potvrdila, že je tady opravdu spousta tvůrčích firem i jednotlivců.

 

HN: Na nedávné ekonomické konferenci ve Zlíně zaznívaly hlasy, že by město mělo opustit baťovský odkaz a hledět víc do 21. století. Co si o tom myslíte?

 

Vidím to stejně. Odvolávat se na dědictví, které je 80 let za námi, je sice krásné, ale dnes jde o náš život, naše rozhodování, naši budoucnost. Jak jsem říkal, potřebujeme nový Zlín, který bude lidi lákat k životu v něm, aby neodcházeli do metropolí. Ke změně potřebujete, aby silní hráči spolupracovali a mluvili spolu: město, kraj, univerzita, velké podniky… Snaha je v posledních letech zřejmá, ale zatím není žádný výsledek. A znovu ten Baťa: Když nemáme výsledek, tak k čemu je předchozí úsilí?

 

HN: Vaším oborem je kovařina. V čem vás fascinuje?

Dlouho to bylo univerzální řemeslo. Pak se z něho vydělila řemesla další jako zámečnictví, zbrojířství, platnéřství… Byla tam úžasná kontinuita vývoje, třeba v rámci bratrství a cechů. Mezi prvními si kováři nastavili standardy v oboru a vytvořili si pracovní hierarchii: pacholek, tovaryš, mistr. Nešlo jen o kvalitu provedení, ale o produktivitu. Pak jste měl povinnost vyučovat dorost, pokračovat v předávání zkušeností. Vesnice, která neměla kováře, byla handicapovaná.

 

HN: Jak jste se na začátku 90. let dostal k vlastní kovárně?

Pracoval jsem ve zlínské slévárně ZPS – Závodech přesného strojírenství – na pozici provozního a později vývojového metalurga. Když se po revoluci ZPS zbavovalo nepotřebných provozů, kovárnu mi nabídli. Začalo se to řešit, když jsem byl zrovna v Anglii. A když jsem tam viděl, jak se společnost zachovala k dědictví průmyslové revoluce, řekl jsem si, že už nechci pracovat pro nikoho jiného. Byli jsme jediní, kteří se o kovárnu ucházeli.

 

HN: Sám jste do toho tedy nešel?

O kování jsem skoro nic nevěděl, hledal jsem tedy spojence. Dohodl jsem se s jedním z mladších kolegů, který pracoval jako mistr, a s otcem mého kolegy. Založili jsme „eseróčko“ a koupili kovárnu od ZPS. Stála nižší desítky milionů korun. Zastavil jsem dům a garáž, vypůjčil jsem si peníze od kamaráda, který za minulého režimu emigroval do Německa, a dostali jsme půjčku z banky za zdrcující úrok 16 procent. Bylo to v České spořitelně, protože to byla tehdy jediná ze šesti bank, kde mi ani nenaznačili, že mě to bude něco stát. Nechtěl jsem startovat kariéru uplácením.

 

HN: Co jste věděl o podnikání a kapitalismu?

Něco jsem se o ekonomice naučil od hlavního metalurga ZPS inženýra Lorence, což byl člověk s neuvěřitelným záběrem. Dělali jsme hodnotové analýzy, protože se koncem 80. let ve Zlíně zprovozňovala nová slévárna a po Evropě jsme kvůli tomu řešili technologie i obchodní dohody. To byla moje příprava. Jinak jsem se všechno učil za pochodu. Šli jsme postupně nahoru s tržbami, byť jsme měli mnohá trápení, protože průmysl po revoluci v Česku nevzkvétal. Nebylo snadné najít zákazníky, několik let jsme zápasili s nedostatečným vybavením. Nejmladší stroj byl stejně starý jako já, takže když jsme v roce 1995 to nejhorší překonali a vydělali první větší peníze, rychle jsme nakoupili nové stroje.

 

HN: Pro koho jste vyráběli?

Brzy jsme došli k poznání, že to na české scéně nemůžeme vyhrát. Jednoho pozdního večera jsem učinil zásadní rozhodnutí, že pokud se s tím dál máme trápit, musíme mít zákazníky, kteří jsou nejlepší ve svém oboru v Evropě, na světě. Vzal jsem si Kompas – to byla firemní bible, ve které byly všechny firmy roztříděné podle oborů – a zaškrtal jsem si 150 fabrik, prakticky všechny německé. Napsali jsme jim, že pro ně chceme jako subdodavatelé vyrábět. Odpověděly čtyři. Se třemi z nich jsme začali spolupracovat.

 

HN: Jak jste se na Západě dokázali prosadit?

Byli jsme totální outsideři, nikdo nás nebral jako konkurenci, ale tehdy tam byla vůle jít naproti východním státům. Většinou mi vyšli vstříc, poradili a stali se z nich mí životní přátelé. V Anglii jsem takhle klepal na dveře 40 fabrik – několik z nich jsem si prošel, někde mě vyhodili hned u dveří, jinde až poté, co zjistili, kdo jsem. Někde jsem zažil obrovské pohrdání. Třeba jednou v Anglii jsem dal džentlmenovi firemní prospekt a on ho vzal mezi prsty s odporem, jako by byl napuštěný morem a opatrně ho dal pryč.

 

HN: Vaše první opravdu velká zakázka byly výkovky pro přední nápravu Opelu. Jak jste se k ní dostali?

Jak říkal pan Miroslav Zikmund: „Život je přesný součet náhod.“ Jednou mi v sedm večer volalo neznámé německé číslo. Byl to pán z továrny Böge a že prý jestli děláme bezpečnostní díl na přední nápravu, který tlumí vibrace. A že ho máme začít hned vyrábět, protože tehdy byly ve východním Německu velké záplavy a fabrikou jejich dodavatele se prohnala velká voda. Měli tam pět metrů vody a pak dva metry bahna. Bylo jasné, že to jen tak nerozjedou. Opel neměl jiného dodavatele a všechny Corsy, Agily a Merivy na světě potřebovaly dva díly na přední nápravu. Hrozilo, že se celá produkce aut zastaví. Ale my jsme neměli žádné obchodní spojení ani certifikaci, nebyli jsme schválený dodavatel… Chtěl jsem po tom pánovi, ať mi pošle fax s nabídkou, na což odpověděl: „Nemůžu, když nejste schválený dodavatel.“ Takže jsme jim zboží museli dodávat přes fabriku mého přítele. Zpočátku jsme ten díl neuměli pořádně vykovat, ale rychle jsme to vychytali.

 

HN: Co dnes vyrábíte především?

Náš výrobní proces se jmenuje tváření a dovoluje nám dělat lehčí součástky zejména pro automobilový průmysl, které snesou víc mechanického namáhání. Celý proces se dobře kontroluje, takže se hodí na bezpečnostní díly. U kamionů jsou to i velké kusy, u osobních aut drobnější. Všechno, co se pohybuje, potřebuje naše výrobky: trucky, auta, železnice, vozíky, motory pro lodě… Mezi naše zákazníky patří například Scania, Bosch, Poclain Hydraulics či Kion.

 

HN: Příští rok vám bude 70 let. Co je teď vaší životní a byznysovou prioritou?

Postarat se, aby věci mohly běžet dál. Něco se pokusím dodělat sám, u něčeho se pokusím zformulovat své přání. Energie v 68 letech je jiná než před deseti roky, proto se snažím obklopit lidmi, kteří mají život před sebou.

 

HN: Ale nevypadá to, že byste z veřejného života couval. Jako lídr svého hnutí kandidujete na primátora.

Souhlasil jsem, že se na tu roli připravím. Je to práce jako každá jiná. Cílem je přivést do vedení města lidi, kteří mají schopnosti a zkušenosti.

 

 

Převzato z magazínu Víkend, Hospodářské noviny

Autor: Michael Mareš

DEN S KOVÁRNOU VIVA - ZLÍNSKÝ FILMOVÝ FESTIVAL

27. 06. 2022

Kovárna VIVA a. s. byla i letos hrdým generálním partnerem Zlín Film Festivalu, který se po dvou nestandardních ročnících uskutečnil konečně ve svém tradičním termínu na přelomu května a června. A že to festivalu opravdu v tomto čase náramně slušelo. Máme radost, že jsme mohli být při tom, a v rámci 62. ročníku filmového svátku oslavit společně s našimi partnery, zaměstnanci a všemi Zlíňáky i dalšími hosty také 30. výročí naší firmy....více 

Naše letošní účast na festivalu byla spojená s oslavami 30. výročí od založení firmy.  Každé kulaté výročí si žádá velkou oslavu, a tak jsme na náměstí Míru pro návštěvníky festivalu i naše zaměstnance připravili ve VIVA stánku bohatý program po celou dobu konání festivalu. Nicméně pátek 27. května byl našim velkým dnem „D“. Hlavně ti nejmenší si zde kromě všech zábavných atrakcí užívali šikovnosti našeho ZmrZLINnobota naprogramovaného na točení zmrzliny.

Nechybělo ani tvoření náklaďáků VIVA, s nimiž se děti mohly zapojit do fotosoutěže o lákavé ceny v podobě velkých stavebnic LEGO pro nejkreativnější designéry. Součástí dne s Kovárnou VIVA byla také rodinná hudební show Mlsotkové, fotokoutek s vysokozdvižnými vozíky a spousta další zábavy.

Během odpoledne jsme se také na festivalovém náměstí setkali s našimi kamarády z Praktické školy a dětského domova na Lazech a předali jim šek na 12 600 Kč. Ten představoval letošní výtěžek našeho kolektivního hubnutí z akce Kilo za kilo. Věříme, že jsme jim udělali radost nejen částkou, ale i příležitostí potkat se během festivalového programu. 

Výjimečný páteční festivalový den podtrhl svou skvělou Bike Show Pepa Dressler a jeho tým, do které se aktivně zapojil i Čestmír Vančura, zakladatel naší společnosti a prezident Zlín Film Festivalu v jedné osobě.

A aby si i dospělí návštěvníci festivalu a naši zaměstnanci přišli během oslavy na své, čekal na ně večer fantastický koncert kapely Čechomor na platformě 14l15 BAŤOVA INSTITUTU, který pokračoval ve velkou festivalovou party s Golden Delicious. Součástí programu byl také speciálně pro tuto příležitost vytvořený videomapping promítaný na 15. budovu.